O Třebestovicích rozhodujeme my. Ne kraj, ne investor.
Práce starostky není jen stříhání pásek u hotových projektů. Musím být manažerkou, krizovou koordinátorkou, ekonomkou i právničkou zároveň — a dvacet let v samosprávě je moje největší výhoda.
Ve veřejné správě jsem si v Praze prošla téměř vším — od podatelny, pokladny a správy IT přes životní prostředí až po stavební odbor. Starala jsem se o kompletní nemovitý majetek městské části včetně pasportů a revizí a nakonec jsem úřad městské části vedla jako zástupkyně tajemníka. Pak jsem přešla na stavební úřad v Sadské. Když jsem se ujala funkce starostky, nemusela jsem se učit, jak se připravuje stavba, vypisuje zakázka nebo shání dotace, jak se píše rozhodnutí či odvolání a jak funguje spisová služba. To všechno jsem roky reálně dělala.
Zastupitelstvo se ze zákona musí sejít čtyřikrát do roka. Za dva roky jsem ho svolala dvacetkrát. Sehnali jsme peníze na hasičárnu, na herní prvky do školky i na naučné stezky, aniž bychom si na cokoli půjčili.
Ne každé rozhodnutí je příjemné a některá jsou i nepopulární. Bez nich se ale obec dál nedostane. Předložila jsem zastupitelstvu ke koupi stavební pozemky, na kterých může obec sama stavět — i když se o nich hlasovalo těsně. Otevřela jsem klíčové téma kapacity čistírny odpadních vod, které obec roky odkládala, a jednám o jejím rozšíření, protože bez ní se nemůžeme dál rozvíjet. Bráníme obec před těžbou štěrkopísku i před připravovanými větrníky u Hořan a jednáme o D11 a vysokorychlostní trati.
Věřím, že směr, kterým jsme se vydali, je správný. Třebestovice jsou můj domov, žiji tu s rodinou a volný čas trávím na baseballovém hřišti. Rozdělanou práci chci dotáhnout do konce — proto kandiduji znovu.